Gabriel Emanuel Stapo

Gabriel Emanuel Stapo je básník pocházející z jižní Moravy, který dnes žije v Brně – městě, jehož noční ulice se staly kulisou i spoluautorem jeho tvorby. Jeho život je poznamenán opakovanou zkušeností se smrtí, která jej provází od raného dětství. V sedmi letech přišel o sestru při autonehodě, o rok později mu zemřel otec. Tragické osudy se opakovaly i v širší rodině – dědeček zahynul při vojenském leteckém cvičení, strýc byl roztrhán granátem, jeden z blízkých přátel spáchal sebevraždu a spolužák ze střední školy se pokusil oběsit. Stapo ho našel těsně po tom, co se z provazu odřízl. Smrt se ho také silně dotkla, když přišel o své první dítě ještě před jeho narozením. V osmém měsíci.

Tyto události formovaly jeho citlivost i způsob, jakým nahlíží svět – jako prostor, kde je život křehký a bolest všudypřítomná.

Stapo žije dvojím životem. Ve dne pracuje v marketingu, kde je součástí tiché většiny, která pomáhá firmám vydělávat peníze a přijímá pravidla světa, v němž je často nutné hrát roli někoho jiného. V noci se však proměňuje v pozorovatele a kronikáře lidské osamělosti. Toulá se brněnskými ulicemi, zapisuje fragmenty příběhů a hledá jazyk pro pocity, které nelze sdílet jinak než básní. Jeho osobní motto – „Píšu. Pomáhá mi to žít." – vystihuje psaní jako existenciální nutnost, nikoli pouze tvůrčí ambici.

Jeho první sbírka Šťasten, kdo propije boty své (2014) představuje poezii syrovou, místy nihilistickou a otevřeně intimní. Stapo se pohybuje mezi motivy smrti, alkoholu, samoty a tělesnosti, přičemž často kombinuje groteskní ironii s existenciální úzkostí.

V jeho poezii se střetává něha s brutalitou, erotika s rozkladem a ironie s bolestí. Texty oscilují mezi jednoduchým jazykem hospodských výpovědí a expresivními obrazy tělesnosti a smrti. Stapo tím navazuje na tradici prokletých básníků a hospodské lyriky, ale zároveň vytváří osobní poetiku, v níž je psaní formou přežití.

Gabriel Emanuel Stapo je autorem, pro něhož poezie není literárním cvičením, ale způsobem, jak dát řád chaosu osobních tragédií. Jeho verše působí jako záznam nočních rozhovorů se sebou samým – neuhlazené, někdy provokativní, ale vždy autentické. V jeho světě se bolest nepopírá, pouze zapisuje, aby mohla být alespoň na okamžik snesitelnější.