Gabriel Emanuel Stapo

Narodil jsem se hluboko na jižní Moravě, dnes žiju v Brně. Toto město se stalo kulisou mých básní i jejich tichým spoluautorem. Některé věci se člověk naučí pozorovat jen tehdy, když jde dlouho v noci sám.

Smrt mě provází od dětství. Když mi bylo sedm, zemřela moje sestra při autonehodě. O rok později mi odešel otec. Dědeček zahynul při vojenském leteckém cvičení, strýce roztrhal granát. Jeden z mých blízkých přátel si vzal život pistolí a spolužáka ze střední školy jsem našel krátce poté, co se odřízl z provazu. A aby toho nebylo málo, mé první dítě umřelo v osmém měsíci těsně před porodem.

Život není samozřejmost. Je to krátká výjimka mezi dvěma tichy.

Žiju dvojí život. Ve dne pracuji v marketingu. Pomáhám firmám vydělávat peníze, skládám věty, které mají přesvědčovat a prodávat, a často se tvářím jako někdo, kým nejsem. Jsem součástí tiché většiny, která ví, kdy mluvit a kdy držet krok.

V noci ale mluvím vlastním hlasem. Chodím městem, které už dávno spí, a zapisuji příběhy, které nikdo nechce slyšet. Fragmenty rozhovorů, vzpomínky, úzkosti, doteky, výčitky. Hledám slova pro pocity, které se jinak rozpadají zevnitř. Píšu. Pomáhá mi to žít.

Moje první sbírka Šťasten, kdo propije boty své (2014) je syrová, místy nihilistická a otevřeně intimní. Pracuji v ní s motivy smrti, alkoholu, samoty a tělesnosti, často s groteskní ironií a existenciální úzkostí.

Píšu jazykem, který není uhlazený. Někdy připomíná opilou řeč na baru, jindy fňukání z 19. století. Navazuji na tradici prokletých básníků a prosté hospodské lyriky, ale spíš než literární směr mě zajímá výpověď sama. Poezie pro mě není disciplína. Je to způsob, jak dát řád chaosu osobních tragédií.

Moje texty jsou záznamem nočních rozhovorů se sebou samým. Nejsou krásné a líbivé a někdy ani příjemné. Jsou ale jednoduše pravdivé. Bolest se v nich nesnažím schovat ani vysvětlit. Jen ji zapisuji, aby byla alespoň na chvíli snesitelnější.