Jde stres za stresem (odložené básně)

Místnost, která má sotva pár metrů,
a já druhý rok v tom samém svetru.
Jedno okénko dlí vysoko ve výši,
nemůžu dosáhnout ani se přiblížit.
Zdivo, které kol obklopuje mne,
studené a slizké na dotek je.
Mříže tlusté jako palec,
podél levé zdi kavalec.
V rohu jeden kbelík, hadr a papír,
tak malá místnost, ale já se ztratil.
Pavouci a šváby, jediní mí přátelé,
obklopují mne ubytovaní v mé cele.
Tak málo věcí, však všude chaos!
Cloumá se mnou, cítím to až na kost!
Na zemi té obrovsky malé místnosti se krčím,
ryji do země rýhy, ničím si mozek a křičím!
Nikdo z jiných mě však neslyší,
chaos okolo vše převýší!
Přestaň řvát, musíš mluvit!
Mluvit, musíš mluvit,
ale svaly mi najednou ztuhly!
Do toho všeho hluk!
Skřípot, vrzání, pískání!
K šílenství mě to dohání!
(Už nejsem malý kluk!)

Kroky bachaře hlídají tam a zpět,
mučí mě, uvadá celý můj svět.
Tohle nevydržím, zabiju se tady a teď…

Co se to stalo